WBC Blansko: Mistrovství ušité horkou jehlou

Mistrovské tituly jsou rozdány a čtyři z nich zůstávají v České republice. Zasloužili se o to Vašek Kolář (elite 20″), Matěj Popelka (senior 20″), Alžběta Pečínková (femine) a Vojtěch Vepřek (poussin), z jehož výkonu máme zde v klubu radost dvojnásobnou. Další dva jezdci Biketrial klubu Olomouc sice na bednu nedosáhli, nicméně Lukáš Janka (junior) je ve své kategorii šestý nejlepší na světě a Tomáš Vepřek (minime) desátý – díky, kluci, ostudu jste nám rozhodně neudělali.

Dvacátý pátý ročník světového šampionátu BIU nabídl jezdcům čtyři dny soutěží na kamenech v údolí Palavského potoka, tedy v místech, která dobře znají jak čeští jezdci z četných domácích závodů, tak zahraniční závodníci ze soutěží MS/ME v minulosti – svět se zde jel již třikrát v letech 1996, 2007 a 2013, Evropa v roce 2006. A místní terén skutečně parametry pro závody této úrovně splňuje. Tratě ve stráních s velkým výškovým převýšením jsou náročné na fyzickou kondici i na technické dovednosti jezdců. A také diváků, protože aby se dostali na dohled k úsekům, museli povětšinou opustit pohodlí široké lesní cesty a vydat se nevyšlapanými cestičkami vzhůru. Kdo si na to netroufl, ten mohl vzít zavděk dvěma snadno dostupnými umělými sekcemi “pro diváky”: kládovou dole u přehrady a betonovou na kraji lesa.

Sekce byly napáskovány pro všechny 4 soutěžní dny najednou, takže v pondělí v průběhu prvního závodu byly v lese pásky všude, kam se člověk podíval. Z hlediska jezdců byly sekce náročné, ale průjezdné. “Velké” sekce byly při pondělní soutěži volnější a jezdivější a jezdci si je více užili. Ty sobotní byly více utažené, zejména na 26″ kolech měli jezdci místy co dělat, aby se mezi pásky vešli – je ale jasné, že i v tak rozlehlé lokalitě, jako je blanenské údolí,  není nabídka míst pro zatlučení kolíků a natažení pásek nekonečná a je nutné využít i méně ideální místa. Přesto právě dobrá úroveň všech přírodních tratí byla největším plusem letošního šampionátu.

Horkou jehlou šité

Mistrovství mělo vše, co má podnik této úrovně mít: slavnostní zahajovací ceremoniál na náměstí završený koncertem, kemp pro ubytování účastníků u přehrady, pódium pro vyhlašování výsledků s vlajkami, stánky s prezentací sponzorů – zároveň ale toto všechno při bližším pohledu působilo jako narychlo ušité horkou jehlou. Na jedné straně bylo vidět plno práce, kterou pořadatelé přípravě MS věnovali, na straně druhé se vždy nakonec objevilo něco, co jejich úsilí shodilo. Kemp u přehrady byl připravený hezky a s čistým zázemím, ale už v neděli večer byl zcela zaplněný a další početná skupina účastníků, kteří přijížděli v pondělí dopoledne, se do něj nevešla – naštěstí se to za pochodu vyřešilo posunem oplocení. Kontrolní úseky byly perfektně obsazeny vždy dvojicí rozhodčích, ale tabule na zapisování bodů jim pořadatel přinesl až v době, kdy už první jezdci byli na sekcích (a ještě k tomu byly archy bez předtištěných jmen a čísel závodníků). Na kraji lesa vyrostla sekce z prefabrikátů “pro diváky”, ale první, co diváci při příchodu spatřili, byly nevysečené dvoumetrové kopřivy mezi cestou a sekcí…

Nebyl jsem přitom sám, kdo měl pocit, že je vše organizováno na poslední chvíli. Z více úst jsem slyšel názor, že závod připomíná “o něco lepší mistrovství republiky”. Je to svým způsobem pochvala, jak vysokou úroveň domácí mistráky mají. Právě proto jsme ale asi trochu zmlsaní a od mistrovství světa jsme čekali něco navíc. Třeba komentátora s mikrofonem, který by stál celou sobotu u závěrečné kládové sekce na louce u Myslivny a přítomným divákům představil alespoň jménem a národností jednotlivé jezdce na sekci. Rozpočet mistrovství přitom byl více než jeden milion korun (700 tisíc dotace Jihomoravský kraj, 150 tisíc město Blansko, 200 tisíc startovné…) a jak poznamenal jeden ze zahraničních účastníků, “tolik peněz tu rozhodně nikde nevidím”. Pro srovnání – pokud si pamatujete, jak vypadala organizace mistrovství Evropy ve Znojmě v roce 2014, tak tamější akce měla rozpočet 300 tisíc.

Fraška s výsledky

To, že se na BIU závodech nebojuje jen na sekcích, je bohužel známá věc. Zatím nikdy však snaha zvrátit výsledky závodu ve svůj prospěch nezašla tak daleko jako letos v Blansku. Dva následující příběhy dost otřásly mou důvěrou v budoucnost biketrialové federace. Shodou náhod obě odstartovaly na sekci u Marka Jandáska, jednoho z těch rozhodčích, u kterých nemám žádné pochybnosti o nestrannosti a spravedlnosti. V úterním závodě mládeže dal Marek dva trestné body italskému jezdci v kategorii minime. Otec jezdce byl ovšem přesvědčený, že měl dostat pouze jeden bod. V takovéto situaci má rodič dvě možnosti: a) smířit se s výrokem rozhodčího nebo b) podat po závodě protest. Zde však rodič zvolil třetí možnost a lehl si napříč tratě hned za startovní čáru s tím, že nedovolí vjezd žádného dalšího jezdce do sekce, dokud se situace nevyřeší k jeho spokojenosti. Rozhodčí jej vyzval k opuštění sekce a když na napomenutí nereagoval, udělil jezdci dodatečnou penalizaci 10 TB za nesportovní chování – v tomto tedy zvolená taktika ukřivděného rodiče poněkud selhala. Po závodě žádný protest nepřišel, jury proto mohla podepsat a vyvěsit výsledky, ve kterých se dotčený jezdec propadl o pár míst dozadu (na bednu by se nedostal ani bez oněch deseti, potažmo jedenácti bodů) a zdálo se, že je celá situace uzavřená. Jaké však bylo překvapení všech, když se večer na nástěnce objevily výsledky jiné, kde bylo umazáno jak 10 bodů penalizace, tak 2 (!!!) body na sporné sekci a pod těmito upravenými výsledky se namísto podpisů členů jury skvěl podpis sportovního ředitele BIU pana Gualeniho… Toto asi nelze běžným myšlením pochopit ani vysvětlit. Důsledkem bylo, že jury na protest rezignovala, ředitel závodu Láďa Pavlík pohrozil Italům zastavením soutěže, pokud nebudou dodržována pravidla, a za svého kolegu se postavili i ostatní rozhodčí. Po této podivné “italské epizodě” byly vráceny původní výsledky a soutěž mohla pokračovat.

Lidské selhání

I náš druhý příběh má stejného hrdinu – proti své vůli se jím opět stal Marek Jandásek. V kategorii poussin se o titulu mistra světa rozhodovalo mezi Joanem Fusalbou – vítězem první soutěže, Vojtou Vepřkem a Vojtou Hříbkem. A protože osobní trenérkou Fusalby je Gemma Abantová, sledoval během závodu Vojtu Vepřka ostřížím zrakem Josep Abant, jestli náhodou čeští rozhodčí Vojtovi nenadržují v neprospěch jeho chráněnce Joana. A je to ironie osudu, že se to bylo opět u Jandase. V hrabačce v hliněném svahu si Vojta šlápl a jak tak nohou vrtěl a hledal správnou polohu, dostal bod druhý a vzápětí i třetí. Protesty katalánské strany přišly vzápětí: Josep Abant se domníval, že kromě nohy byl ve svahu i dotek kolenem a že by měl mít Vojta trestných bodů pět. Marek to ale viděl z jiného místa a proto trval na svém rozhodnutí. A opět – žádný oficiální protest nepřišel, jen navečer dostali jak sportovní ředitel BIU pan Gualeni, tak český delegát (a vedoucí české reprezentace v jedné osobě) pan Kakáč mailem stížnost katalánské strany, že zde došlo k “lidskému selhání”. Při gratulaci novopečeným českým mistrům na večerní schůzce pak vedoucí reprezentace tuto stížnost poněkud nešťastně zkombinoval s blahopřáním a výsledkem bylo sdělení, že Vojtovi sice blahopřeje, ale již ze dvou stran slyšel, že to vítězství nebylo úplně čisté a že správně měl mít o dva body více a tedy vyhrát neměl. Tedy jinými slovy v rámci blahopřání malému mistrovi v podstatě sdělil, že nezávodil fair-play, že rozhodčí Jandásek neumí pískat a že než hájení výsledků českých jezdců se vedoucí české výpravy více věnuje přitakávání názorům katalánských a italských funkcionářů. Je škoda, že před tím, než takto podrazil nohy vlastním lidem, si neověřil informace i u “protistrany”, tedy u Vojty Vepřka s doprovodem a především u Marka Jandáska jako rozhodčího. To lze také hodnotit jako lidské selhání.

Vše zapomenuto, bijme se v prsa

V sobotu v podvečer je vše zapomenuto a finále šampionátu pokračuje v nastavené dramaturgii plné nechtěných gagů. Český delegát zve na pódium všechny rozhodčí včetně Jandase a děkuje jim (právem!) za výborně odvedenou práci (a když pak pódium opouštějí, popadá na zem polovina špatně upevněných reklamních bannerů).  Následně jsou předány pamětní medaile všem sedmnácti poussinům (což na MS opravdu nikoho nečekal, takže velká část vyhlašovaných je již dávno doma). Zástupci města a BIU pějí slova chvály na sportovní podnik (ale kvůli mizerně fungujícímu ozvučení jejich proslovům není téměř rozumět). Pan Gualeni si spokojeně třese rukou s panem Kakáčem… Co je ale potřeba ocenit a pochválit bez výhrad, jsou odlévané trofeje pro vítěze – velké plakety za jednotlivé soutěže i “panduláci” za celkové vítězství.

A jak to ve správné komedii má být, vše zakončil veselý rej a hodokvas: zatímco se na pódiu fotily národní deleface a vítězové přijímali gratulace, pod sousedním stanem čekal připravený závěrečný raut, pečlivě střežený drátěným plotem. “Pojďte, všechny vás zvu!”, zavelel náhle Jaryn, který již od odpoledne intenzivně slavil Matějovo vítězství a takto posílen se vrhl na plot, v němž vytvořil průchod pro rozveselený dav fanoušků. Viva la comedia.