Komorní výjezdové soustředění ve Španělsku

report_0Na cestu do Španělska dostal Lukáš kromě obvyklých chytrých rodičovských rad také úkol sepsat o celém výletu report na náš web. Výsledkem je něco mezi Ódou na radost a reklamní kampaní na Štěpánek Reisen s.r.o. Ostatně, posuďte sami. Můžete se také podívat na Jirkovy fotky ze soustředění a ze závodu.

Když Jirka Štěpánek plánoval jarní soustředění, myslel si, že to bude trochu ve větším stylu. Dvě auta, deset jezdců, tři řidiči / kuchaři / trenéři / sluhové atd. Nakonec byla dodávka jedna, trenér taky jeden a jezdců “jenom“ pět. Ale ono to možná bylo akorát. Jirka se tak stal řidičem a hlavní zodpovědnou osobou v jednom, Martin Štěpánek dostal na starost sestavit jídelníček, já (Lukáš Janka) kulturu a zábavu v okolí, Marek Pochtiol zajistil seznam náhradních dílu a Bětka Pečínková s Peťou Mokrým měli připravit jenom sebe na to, aby mohli celý týden pořádně trénovat.

Cesta dlouhá, pro nás ale rychlá

Ti, co jsou z Vysočiny, už měli sice týden před odjezdem prázdniny, pro mě ale začaly až v pátek v den odjezdu. Ráno vlakem z Olomouce ke Štěpánkům, tam nabalit vlek a první várku věcí, pak přejezd do Hamrů, kde už čekali na parkovišti u školky všichni ostatní, nabalit i je, poslední rozloučení a tradá, odjíždí se. Před námi je 2235 km z Hamrů nad Sázavou až do Suancesu, menšího města na severu Španělska na pobřeží Atlantiku. Cesta to je dlouhá, naštěstí díky pohodlným postelím v autě, filmům, kartám a dostatku jídla nám utekla celkem rychle. Teda alespoň nám vzadu, Jirkovi jsme se snažili ji zpříjemňovat naší přítomností na sedadle spolujezdce, kterou vždy uvítal. Alespoň si myslíme, že ji uvítal a že spíš netrpěl :-) Tak či tak celou cestu odřídil bravurně a patří mu za to obří poděkování!

Probuzení jako do pohádky

Když jsme se v neděli ráno vysoukali z auta, z pohledu, který se nám naskytnul, jsme měli takovou radost, že jsme ji začali projevovat výrazy a způsoby, které raději nebudeme popisovat, v rámci zachování serióznosti tohoto článku. V noci jsme totiž dojeli až na malý mys s majákem v Suancesu, odkud jsme měli rozhled na oceán, pláže zalité svítajícím sluncem (svítá přeci kolem desáté hodiny ne?) a na místa, kde jsme další dny trénovali.

Tréninková rutina

Ta začala hned v neděli ráno prvním tréninkem na skalách u majáku. Kameny, které místní pobřeží nabízí, mají své výhody a nevýhody. Sice na nich pneumatiky drží jak přibité, takže odpustí mnohé nepřesné skoky, na druhou stranu, když jsou až moc nepřesné, svezení se po jejich ostrém povrchu opravdu příjemné není. Jejich ostrost také potvrzovala naše zásoba náhradních duší, která byla na konci týdne už značně prořídlá.

V neděli a v pondělí jsme měli vždy dva tréninky, dopoledne a odpoledne, mezi nimi oběd v bungalovu, kde jsme byli ubytováni. Mys s majákem nabízel tolik míst a možností, že jsme měli co dělat, abychom je za ty dva dny využily všechny. I tak jsme se rozhodli zvolit úterý jako odpočinkový den a jak řekl Jirka, jít se seznámit s místním obyvatelstvem.

Kultura a túra po Santanderu

Ráno jsme tedy nikam nespěchali a po pohledu z okna na deštivé počasí se rozhodli, že navštívíme nedalekou jeskyni Altamiru a pak budeme pokračovat do Santanderu, hlavního města Kantábrie, tedy regionu ve kterém jsme se pohybovali.

Altamira je známá pro svoje nástěnné malby, které můžeme vidět bohužel jen v kopii jeskyně, poněvadž originál je už od roku 2000 přístupný pouze pro asi 5 lidí týdně, aby se originální malby už více neničily dechem návštěvníků.

Santander nabízí naopak spousty uliček s obchody a nám nabídl také pohled na nádherně rozbouřené moře, na které jsme vydrželi koukat až hodiny, stejně tak jako místní, kteří stali s foťáky a stativy připraveni na nábřeží a byli stejně překvapeni, když vystříkly až deset metrů vysoko a trochu jim omyly nohy.

report_1

Zpět na trénink, tentokrát s mistrem

Na středu jsme se domluvili na trénink s Raulem Gutierezem, který bydlí jen asi padesát kilometrů od Santanderu. A to jsme si naběhli, poněvadž ten nás proškolil takovým způsobem, že si mnozí z nás mysleli, že by se měli vrátit zpět do Poussinů. Vzal nás na místo, kde každoročně trénují s Vaškem Kolářem a ukázal nám všechny jejich eliťácké skoky, které pro nás byly dostatečným tréninkem.

Aby toho nebylo málo, a protože už to měl být náš poslední trénink před přejezdem do Barcelony, vyjeli jsme ve čtvrtek do Reinosy, kde má Raul svůj skvěle postavený trialpark a kde jsme dopoledne potrénovali s ním, odpoledne se k nám pak přidali i jezdci z jeho trialové školy a společně s nimi jsme pak šli trénovat do města, zkoušet všechny “Vashas lines“.

report_2

Kultura a túra, tentokrát v Barceloně

Abychom vydechli před nedělním závodem, vydali jsme se ještě v sobotu na prohlídku Barcelony. Jirka nás klasicky jenom vyhodil na autobusové zastávce a pak se projížděl kolem, protože zaparkovat na mnoha místech s naším autem je za prvé často nemožné, a za druhé jsme nestáli o to nechat si vybrat celý vlek.

My jsme si pěšky prošli všechna místa, která nám doporučil náš dálkový poradce a kulturní průvodce Radek Janka. Přístav, La Ramblu, tržnici, pak jsme obhlídli Casa Batló a Casas Miló, dva domy od slavného architekta Gaudího, a nakonec i jeho katedrálu Sagradu Familii, tedy celkem příjemná procházka před závodem.

Malý lokální barcelonský světový pohár

O jakém závodě je tady řeč, už asi mnozí víte. Podle plánu to měl být malý závod na zakončení celého soustředění, že by bylo fajn porovnat svoje síly s místními. Když nám pak ale začaly chodit smsky z domova, kde měli připojení na internet a viděli, jak se aktualizuje startovní listina, nevěděli jsme, jestli se smát, nebo brečet. Startovní pole začínalo připomínat světový pohár a nám bylo jasné, že podle toho budou vypadat i sekce.

Nespletli jsme se. Jak budou sekce vypadat, jsme ovšem nevěděli ani hned po příjezdu na závodiště ve čtyři odpoledne, ani po večeři v šest (i když to už jsme alespoň viděli, jaké budou překážky v sekcích), a dokonce ani v devět večer, kdy jsme šli spát. Španělé se hold řídí heslem „Maňána“ a nedělá jim problém o půlnoci řezat pražce a natírat betony, aby byly na zítra připraveny.

Ať už zázrakem nebo pilnou noční prací, ráno byly všechny sekce včas připraveny. Teda, start se posunoval jenom o půl hodiny, což je na Španěly ještě v pohodě. I tak jsme vstávali na náš vkus moc brzo, zvlášť když jsme při snídani slyšeli pár lidí, kteří se právě vraceli z nočního tahu.

Úspěch nebo neúspěch?

Jako první z nás startoval Peťa, hned o půl deváté v kategorii Cadet. Sekce byly podle jeho slov jednoduché, problém ale byl v tom, že s ním nemohl jít doprovod a byl tudíž na všechno sám. Sám procházet sekce, sám rozmýšlet taktiku, sám se domlouvat s rozhodčím, zkrátka sám odjet celý závod. To v kombinaci s roztržitostí a nepozorností přineslo v prvním kole plný počet, v druhém už trochu začal přemýšlet a bylo z toho celkových 39 bodů a patnácté místo. Cadety vyhrál Martí Riera Roura.

V jedenáct jsme startovali všichni ostatní. Bety v kategorii Elit Femín, my ostatní v Elit Masculí. Dívčí sekce prý byly všechny „jetelné“, problém byl ovšem v tělovkách na zadní, takže Bety jela na jistotu, přece jenom to byl první větší závod po zimě a úplně ještě nenaskočila do závodního módu, což ovšem asi nikdo z nás. Hodně skoků tedy tahala a bylo z toho 31 bodů, bohužel o 7 bodů za předposlední jezdkyní. Vyhrála Alba Hidalgo z klubu Caesara Caňase, druhá Nadine Kåmark ze Švédska a třetí Francouzka Jouy Mailys.

No a pak jsme tady my tři mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho, toho jsme se drželi, a svorně toho moc nezajeli, za to jsme zvládli prasknout jednu kliku, píchnout duši a zmateně běhat a přemýšlet co s tím. Co se týče našich sekcí, často jsme skončili kvůli nějakému obřímu přeskoku nebo výskoku, který bohužel nešel ani takticky vymyslet. To pak ovlivnilo i naše chování na lehčích prvcích, společně s technickými problémy a jejich řešením z toho pak byla vcelku roztržitá jízda. Martin skončil 33. s 43 body, já za ním o bod víc a Mára kvůli času a nezajeté sekci až na poslední příčce.  Zvítězil Benito Ros.

report_3

Tak snad abychom jeli

Ze závodů jsme si každý odnesli obří ponaučení co zlepšit, stejně tak jako ze společných tréninků. Nezbývalo ale už než sbalit auto a vyrazit zpět do Čech. Cesta ve stejném duchu, přerušená pouze zastávkou v Lyonu a pak už jen pauzy na pumpách a odpočívadlech.

Na závěr nezbývá než poděkovat všem, kdo se podíleli na tom, že to bude týden, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Hlavní poděkování patří Jirkovi za samotné zorganizování, za bravurně odřízenou cestu i všechno motání se uličkami malých španělských městeček, za tréninky, za trpělivost, za vtipné poznámky na vše, co jsme dělali. Zkrátka a dobře, udělal obří kus práce a patří mu za to náš velký dík. A taky poděkování Lukáši Buriánkovi za půjčení náhradních dílu, takže jsme se nemuseli bát, že by někdo z nás neměl na čem jezdit, kdyby se mu něco stalo. No a v neposlední řadě Radku Jankovi, za sportovcova průvodce po Španělsku a pomoci na dálku.

Cestu do Kantábrie si účastníci platili v plné výši, žádná dotace se na soustředění sehnat nepodařila. Pokud ale porovnáme náklady na jarní prázdniny strávené na horách na sjezdových lyžích s týdnem na trialovém kole na pobřeží Atlantiku, je cena srovnatelná nebo spíše nižší. Jarní soustředění na jihu v teple je tak zajímavou alternativou pro všechny ty, kdo v trialu chtějí něčeho dosáhnout.

Příspěvek byl publikován v rubrice Revue, UCI, zahraniční. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Komorní výjezdové soustředění ve Španělsku

  1. Pochtiol Tomáš napsal:

    Pěkný report. Jde vidět , že jablko nepadá daleko od stromu! Díky Luky.
    Tomáš Pochtiol

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>