Jarní soustředění mládeže se konalo v Ochozi již potřetí a obávám se, že naposledy. Nejen, že děti už mají terény okolo proježděné, ale zájem byl letos tak veliký, že základna DDM praskala ve švech. Na příští rok jsme proto již zamluvili něco většího a jinde. Také na předposlední dubnový víkend, protože aprílové počasí prostě milujeme. Čtvrtek jen tak v tričku, pátek v pláštěnkách, v sobotu ráno sněhové vločky a v neděli oškrabovat skla aut – tak to vypadalo i letos.
Ve čtvrtek dopoledne nás uvítala modrá obloha a příjemné teplo. Složili jsme překážky, obsadili volné postele a na koho žádná nezbyla, ten zakempoval na louce. V poledne už z kuchyně voněl guláš a v půl třetí byli všichni jezdci nastoupení se svými bajky a připraveni k tréninku. Šéf trenérů Luděk Valenta děti rozdělil do skupinek podle věku a přidělil k nim trenéry. Ti si pak jezdce otestovali a podle výkonnosti vznikly malé tří až pětičlenné skupinky. Každou z nich měl na povel jeden trenér, ale velice rychle se k nim přidali rodiče a poměr dospělých ku dětem tak byl místy i 2:1.
Okolní terén nabízí dobré podmínky pro ty nejmenší – svahy, terénní nerovnosti, kořeny, pařezy, potok. Pro starší jezdce je už nabídka slabší, ale dovezené umělé překážky daly prostor k tréninku i jim. Každý den na všechny čekaly dva tréninkové bloky – dvě a půl hodiny dopoledne, dvě a půl odpoledne, večer pak děti mířily do postelí docela ochotně (na rozdíl od dospělých).
Páteční ráno se ohlásilo bubnováním deště do oken základny a na střechy karavanů. Byli jsme na to připraveni, podrobná předpověď počasí visela v jídelně hned vedle jídelníčku. Přesto nás příjemně překvapilo, že úderem deváté byli všichni jezdci bez reptání nastoupení v helmách, chráničích a pláštěnkách před garáží a připravení na trénink. Stromy naštěstí déšť částečně zachytily, ale ne natolik, aby jezdce připravily o seznámení se záludnostmi jízdy za mokra. Po obědě se už déšť nevrátil, místo toho přijel ještě jeden Václav Kolář s Vénou Grycem, aby podpořili mládež, malinko potrénovali s těmi staršími, večer chvíli povykládali a ráno pokračovali zase dál.
Aprílové menu pokračovalo i v sobotu. Sněhových vloček naštěstí spadlo jen pár (a nešlo se ubránit myšlence, jakpak je asi teď v Karlově pod Pradědem?). Proházeli jsme trenéry, aby děti dostaly zase nové podněty, na odpoledne byl pro odreagování připravený závod – nezávod. Kola zůstala tentokrát ležet stranou, na pěti sekcích je čekala koza, péro, lajna, bondáž a chodůly. Dříve, než vytočíte číslo sociálního odboru, koukněte do fotogalerie – není to tak mravně závadné, jak názvy naznačují. Koza je mučicí nástroj v podobě kola bez kol na trénink rovnováhy, péro neboli pogo-stick slouží k témuž. Lajnu alias slackline (česky zvanou “kurtna”) napnul Lukáš v lese za chatou a chůze po ní nebyla snadná. Bondáží jsme pojmenovali hopsání přes překážky se svázanýma nohama a záhadným slovem “chodůle” pojmenovala Daniela z Lúčnice Lučence české chůdy.
Poslední den soustředění pak utekl rychleji, než jsme chtěli. Po dopoledním tréninku nezbylo, než naložit překážky, pobalit věci, uklidit pokoje a rozloučit se.
Spokojenou a veselou atmosféru soustředění bohužel narušil sobotní vážný úraz Elišky, která při přejezdu lávky nešťastně zavrávorala a spadla do potoka. Výsledkem byl vykloubený loket, cesta na chirurgii, narkóza, noc strávená v prostějovské nemocnici a sádra na šest týdnů. Doufejme, že se všechno zahojí tak, jak má a brzy ji potkáme zase na kole v sekcích. Držíme ti palce, Eliško! Pro všechny z nás to bylo mrazivé připomenutí, že přes veškerou pozornost a opatrnost může během vteřiny být vše jinak.
Ironií osudu právě téma bezpečnosti zaznělo i na večerních workshopech, které jsme letos pro trenéry a rodiče zkusmo připravili. Přišlo nám totiž škoda nevyužít společné přítomnosti tolika lidí k vzájemné výměně zkušeností. Kromě praktických zkušeností, které rodiče mohli získávat zapojením do tréninků, je tak čekaly i tři teoretické večery. První byl věnován práci trenéra a biketrialové metodice, ve druhém jsme hledali odpovědi na to, jak uspořádat závod atraktivní pro jezdce i diváky a v závěrečném večeru se debatovalo o možnostech financování a propagace biketrialového klubu. Z moderované diskuze, která se často protáhla daleko za půlnoc, vzešlo velké množství podnětů, kdo by měl zájem o souhrnný zápis, kontaktujte nás písemně na mailu klub@biketrial-olomouc.cz.
Celkové dojmy ze soustředění jsou – krom té sádry – někde mezi spokojeností a nadšením. Svůj nepřehlédnutelný podíl na tom mají také holky z kuchyně, kterým patří velký dík za to, že jídlo bylo vždy včas a pro všechny. Dále tým trenérů, které jejich práce viditelně bavila a to se přenášlo i na děti. A pak také pánové z našeho klubu, kteří se nezalekli přidělených úkolů, ať měly podobu sudu kulatého, vymýšlení (ne)závodních sekcí nebo nakládání překážek. A nakonec vy, protože co by to bylo za soustředění, kdyby na něm chyběli jezdci? Ještě jednou dík a ahoj za rok – nebo v sobotu na závodech.
Hromada fotek je na klubovém Rajčeti:
Čeština
English
Français
Deutsch
Magyar
Polski
Slovenčina
