EP Rudina – horká derniéra

rudina1U zrodu Evropského poháru v biketrialu před deseti lety stála ušlechtilá myšlenka vytvořit podnik, který bude spojovat biketrialové jezdce různých národností. Tím, že se od začátku jednalo o „volný“ závod bez nutnosti nominací, byl otevřený všem zájemcům, nejen špičkovým jezdcům. I ti v uvozovkách „slabší“ jezdci tak dostali příležitost ochutnat atmosféru mezinárodních soutěží, poznat nová místa, nové přátele a současně změřit síly se špičkovými závodníky. Evropský pohár neměl ambice nahradit po sportovní stránce prestižnější mistrovství Evropy, ostatně i proto zdůrazňoval myšlenku biketrialu jako rodinného sportu a do popředí stavěl sounáležitost komunity jezdců. Jenže…

Stejně jako při cestování Evropou se setkáte v každé zemi s místními koloritem, tak i Evropský pohár od počátku provázela značně rozdílná atmosféra jednotlivých soutěží. Pořadatelé, pro které to byla často první zkušenost s pořádáním mezinárodního závodu, zpravidla spojili pohár s místní soutěží a běžně se tak jel „Evropský pohár a mistrovství České republiky“, „EP a mistrovství Itálie“ a podobně. Závodníci proto mohli poznat nejen evropské země a města či vesnice, ale i místní pravidla, neboť EP se sice teoreticky má jet podle mezinárodních pravidel BIU, v praxi si s tím ale nikdo moc hlavu neláme a výsledné soutěže jsou mixem s různým poměrem obou složek.

Po obecném úvodu pojďme konečně k letošnímu druhému kolu Evropského poháru, jehož pořádání se ujal Cykloklub Rudina. Vesnice s pouhými sedmnácti sty obyvateli přesně naplňuje myšlenku EP – nebýt biketrialu, v životě by vás nenapadlo se do ní podívat. Rudina má již několik let své místo v biketrialových mapách a kalendářích. Zásluhu na tom má nevyčerpatelná energie Rada Hlavatého umocněná obrovským talentem jeho syna Samuela. Díky tomu zde postupně vznikl cyklotrialový klub, k Samovi a Erice Hlavatým se brzy přidali nejen místní děti, ale přešli do něj i špičkoví jezdci z okolí – třeba Tomáš Kalús nebo Tatiana Janíčková. To je vizitka, že to asi v Rudině nedělají špatně. Díky dobré spolupráci s obcí mohl pod lesem vyrůst trialpark úměrný schopnostem výše jmenovaných jezdců, proběhlo tu několik mistrovství Slovenska podle BIU i UCI pravidel a pořádání Evropského poháru v letošním roce bylo logickým pokračováním růstu rudinského cyklotrialu.

Pokud by tento report byl podbarvený hudbou podobně jako film, tak mezi dosavadní jemné tóny houslí sem tam proložené trylkem příčné flétny by najednou vstoupily žestě a možná i kontrabas signalizující, že pod idylickým povrchem jsou ukryty i stinné stránky, které právě přicházejí ke slovu. Účast jezdců na posledních několik mezinárodních soutěží dělá vrásky na čele všem a pořadatelům obzvlášť. Vysvětlovat sponzorovi, že na soutěž Evropského poháru přijelo 32 jezdců by mohlo být poslední obchodní jednání, které byste s ním vedli. Snaha přitáhnout na soutěž více jezdců je proto zcela legitimní. A zde se celá situace dramatizuje. Pořadatel v Rudině vyhlásil soutěž otevřenou pro všechny jezdce bez ohledu na to, zda mají licenci BIU nebo UCI. Z pohledu pořadatele logický krok, dobře vychází s polskými jezdci, které by rád na svůj závod pozval, a ti mají už pouze UCI licence. Zároveň se zde vracím k tomu, co bylo o dva odstavce výše: všechny dosavadní soutěže Evropského poháru jsou vždy kompromisem mezi domácími a mezinárodními pravidly a stejně jako při prvním letošním kole v Rosignanu se jel italský pohár, tak i v Rudině se jelo spolu s EP Mezinárodní mistrovství Slovenska. A najednou je tu problém. Slovenská národní pravidla umožňují startovat komukoliv, kdo má BIU nebo UCI licenci. Federace BIU se ale striktně postavila proti možnosti, aby na Evropském poháru startoval kdokoliv s UCI licencí. Jak teď z toho ven? Po často ostrých diskuzích se podařilo najít kompromisní řešení, které, zpětně viděno, se nabízelo od začátku: jezdci, kteří mají mezinárodní BIU licenci, budou vyhodnoceni v Evropském poháru. Jezdci, kteří ji nemají, budou vyhodnoceni v Mistrovství Slovenska. Vypadá to jednoduše, ale nezapomeňte, že Slováci jsou mnohem temperamentnější než my, Češi.

Obávám se, že toto je poslední report, který po mě budete ochotní číst – čtyři odstavce, už dvacet minut čtete a závod stále ani neodstartoval. Tak začneme, ne?

Evropský pohár se konal v sobotu 6. června. Předpověď slibovala horké počasí, po loňské zkušenosti jsme věděli, že to znamená úmorné vedro, nabalili slunečník, ručník a dvacetilitrový barel s vodou. Zatímco část našeho klubu vyrazila už v pátek večer se svými novými i zánovními karavany a obytnými vozy, my vyjížděli až ráno před šestou – start dětských kategorií byl stanovený na devátou hodinu, protože v jednu už měli ve stejných tratích startovat elitní jezdci. Sekce byly postaveny nekompromisně a ukázaly většině naší mládeže, kterým překážkám se musí přestat na tréninku vyhýbat, pokud chtějí pomýšlet na nějaké medaile. Stavěli je Peter Barták s Milanem Janíčkem a byly postaveny v „UCI stylu“, tedy minimum pásek, pouze očíslované šipky nalepené na kamenech, mezi překážkami spousta místa na rozjezd nebo otočení. Super!, pochvalovala si to většina závodníků.

Většina našich (olomouckých) jezdců pojala Rudinu jako příležitost k tréninku a bez mezinárodních licencí se zařadili do slovenského mistráku. Vašek Hrdlička a Filip Ehrmann se nahlásili do promesy, kterou bravurně vyhráli (první a třetí místo) a odjeli za pár minut – pouhé dvě sekce na tři kola více času nezabraly a bylo proto hezké, že jim bylo dovoleno přidat se k Danu Křepelovi do kategorie volná bílá. Tam sice žádný z nich nezískal na ani jedné sekci lepší body než pětku, ale, jak se ještě dočtete, takových výsledků bylo ten den více – nejen Honza Šmiřák s Tomem Valentou v benjaminech, které jen částečně omlouvá to, že zelená trať byla postavena opravdu na evropské úrovni, ale i Táda Mahr v poussinech – je škoda, že z těch pětek není poznat, kdy kluci skončili metr před cílovou páskou, protože jim došel čas, kdy dojeli do poloviny sekce a kdy vypadli hned na prvním kameni. Takto jen vidíte 70 trestných bodů na výsledovce, ale v mnoha případech nechybělo mnoho a místo pětek byly trojky. Lukáš Janka v seniorech (neboť junioři na Slovensku samostatně nejezdí a jsou spojeni dohromady) skončil po pěkné, byť ne bezchybné jízdě v polovině startovního pole s mnohem pestřejší paletou trestných bodů.

O body do Evropského poháru od nás bojovali jen bráchové Tomáš a Vojta. V poussinech si Vojta Vepřek vyjel třetí místo i přes často nepochopitelné chyby, které přiváděly jeho otce k šílenství a musím mu dát za pravdu, že když po těžké sekci Vojta dojíždí k cíli s nulou a prakticky na rovince mine o deset centimetrů cílovou čáru a skončí tak s pětkou, je těžké udržet nervy na uzdě. „Třeba je to tím horkem?“, zkusil jsem opatrně tlumit emoce. „Ne, to je prostě Vojta!“, dostalo se mi rázné odpovědi. První v poussinech Jakub Mudrák, druhý Josh McParland. Tomáš Vepřek v benjaminech sice také občas zaváhal, ale ne takto provokativním způsobem. Přesto jej od vítězství dělily pouhé tři body, druhé místo za Alanem Rovirou a před Diego Crescenzim. Celkové výsledky najdete zde.

Největší vášně v nových pravidlech BIU již od podzimu, kdy byla tato myšlenka zveřejněna, vyvolává rozdělení kategorií elite a senior na 20″ a 26″ a zavedení kategorie elite femine. V prvním kole Evropského poháru v Rosignanu v těchto pěti kategoriích soutěžilo dohromady deset jezdců, na mistrovství Evropy v Březové dvacet. V Rudině se do nich přihlásilo devatenáct závodníků. Pořadatelé pak musí řešit, co se zbylými poháry u neobsazených kategorií, jak se zachovat, když se jim do kategorie nahlásí jeden nebo dva jezdci a podobně. V konečném důsledku to ale sráží hlavně samotné jezdce, protože být sice třetí, ale současně poslední netěší a stejně tak to degraduje sportovní výkon jezdce na místě prvním – ze tří.

V sobotu jsme tak mohli být svědky frašky, jejímž cílem bylo satirickou formou poukázat na nesmyslnost těchto kroků. Do kategorie elite 26 byl nahlášený jediný jezdec, Scott Wilson. Váhání nad tím, zda kategorii sloučit s dvacítkáři vyřešili Michal Špalek ze seniorské kategorie a Miro Kolárik – absolutní nejezdec, kteří se přihlásili do elity 26. Licence BIU měli, deset euro startovného zaplatili, kategorie elite je otevřená všem jezdcům starším 16 let a nic tedy nebránilo jejich startu v prestižní kategorii Evropského poháru. Mohlo to skončit jako úsměvná historka o tom, jak Miro Kolárik oběhl osm sekcí, nechal si napsat všude pětky a vyhrál padesát euro price money za třetí místo, jenomže nejen Michal, ale dokonce ani Scott nezajel jedinou sekci a s plným počtem bodů a nejhorším časem tak jako jediný opravdový eliťák skončil poslední. Více o této černé komedii si přečtěte v článku Miro Kolárika.

V elitě 20″ se jezdců naštěstí sešlo více a pětek méně. První místo vybojoval Vašek Kolář, tak trochu jsme to čekali, druhý jeho slovenský brat Jano Kočiš a třetí domácí supernova Samo Hlavatý, který se dere dopředu a svými výsledky a mládím dráždí ty, které poráží – jejich požadavek na jeho diskvalifikaci právě pro nízký věk byl rázně smeten ze stolu.

Takže taková byla letošní Rudina. Horké počasí, horká atmosféra, horké hlavy. Pro jezdce výborný závod, ať už soutěžili o body do Evropského poháru, nebo si přijeli jen tak zatrénovat na Mistrovství Slovenska. Pro pořadatele na jedné straně potěšující účast stovky jezdců, na straně druhé vyčerpávající spory s federací, která má za cíl „podporu a rozvoj biketrialu“. Když jsme odjížděli, loučil se s námi Rado Hlavatý se slovy: „Toto bol posledný pretek BIU na tomto mieste!“ Tak uvidíme, jestli hlavy vychladnou – kdyby ne, nic se neděje, jsou tu ještě UCI pravidla a možnost přijet závodit do Rudiny tak určitě zase bude.

Fotogalerie je na Rajčeti.

Příspěvek byl publikován v rubrice BIU, zahraniční, závody. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>