WBC 2015: Kdo je kdo

Biketrial je s oblibou prezentován jako rodinný sport, kde se všichni vzájemně znají. Je to dáno mimo jiné náročností tohoto sportu – trvá několik let, než jezdec nasbírá na závodech dostatek zkušeností, aby dosáhl na stupně vítězů. S výjimkou nejmladších kategorií je tak skoro nemožné, aby se zničeho nic objevil a vyhrál “cizinec”, kterého nikdo nezná. Na letošním mistrovství světa se přesto objevilo pár jmen, na která z BIU závodů (zatím) nejsme příliš zvyklí. Je to příležitost poznat, že existují i jiné “rodiny”.

Alejandro Montalvo Millo (*2000), kategorie minime

V prvním kole letošního WBC tento španělský jezdec doslova deklasoval své soupeře, na dva krát osmi sekcích obdržel jediný trestný bod, druhý v pořadí jich měl 30. Stupně vítězů na BIU mistrovství světa má vyzkoušené několikrát – 2012 vyhrál benjaminy v Igualadě, loni třetí místo v Bueu, ale protože nikdy neabsolvoval celý seriál, ale jen jednu soutěž, v celkovém umístění na medailových postech nefiguruje. Větší pozornost věnuje závodům pod UCI. Jako benjamin vyhrál jak domácí UCI šampionát, tak UCI Světové hry mládeže ve francouzském Vouneuil-Sous-Biard. O rok později a o kategorii výš na Hrách mládeže 2013 se dostal “jen” do finále a skončil devátý, vynahradil si to ale vloni v polském Zawierzie, kde v minimech vyhrál. Montalvo na konci září oslaví patnácté narozeniny, v závodech federace UCI tak již patří mezi cadety, ale pod BIU stále ještě spadá do kategorie minime.

Janine Jungfels (*1988), kategorie elite femine

Po odchodu dvojčat Abantových se zdálo, že vytvořená kategorie elite femine zůstane nenaplněná – tím spíš, pokud je letos termín WBC zvolen tak, že většina dívek, které by mohly tuto kategorii naplnit, dala přednost UCI Mistrovství Evropy, které začíná sice o den později, ale také o dvanáct set kilometrů dál a zvládnout oba šampionáty vyžaduje notnou dávku fanfarónství. Janine Jungfels žije v australském Brisbane a evropský šampionát se jí proto netýká – proč si tedy neudělat výlet do Odeny? Trial Janine jezdí deset let, kromě kola bez sedátka se věnuje také MTB, motokrosu, lezení po skalkách a wakeboardingu. Doma v Austrálii je jediná žena mezi trialisty a tak závodí s muži. Nabyté zkušenosti zúročila třeba na UCI Mistrovství světa (2013 – 3. místo, 2014 – 4. místo) nebo v UCI Světovém poháru (vloni vyhrála dva závody z pěti). Aktuálně má ve světovém UCI žebříčku číslo 3.

Abel Mustieles (*1991), kategorie elite 20″

Univerzální jezdec, který v Odeně ukazuje, že není rozdíl mezi biketrialem a trialem. Abel vyrostl na přírodních biketrialových sekcích, v roce 2007 se stal mistrem světa BIU v kategorii kadet (která se tenkrát ještě jela). Pak se začal věnovat závodům pod UCI, kde v současnosti patří mezi naprostou špičku – v loňském roce vyhrál čtyři z pěti závodů Světového poháru. Titul mistra světa 2014 mu sice unikl, skončil druhý za Benito Rosem, nutno ale dodat, že kromě druhého místa v elite 20 si z Norska přivezl i páté místo v elite 26. Abel zkrátka zvládá nejen obě velikosti kola, ale také pravidla obou federací a nedělají mu problém ani rozdíly mezi umělými a přírodními sekcemi. Letos se vrátil dokázat nám to na BIU šampionát, odkud ale ještě před koncem pospíchá do italského Alpaga na UCI Mistrovství Evropy. Překvapuje vás, že při tom všem stíhá ještě úspěšně budovat vlastní značku trialových kol, komponent a oblečení Clean 2.0?

Stefan Eberharter (*1989), kategorie elite 26″

Rakouský závodník z tyrolského Zillertalu se věnuje trialu od svých osmi let. V roce 2006 se účastnil svého prvního závodu Světového poháru UCI v Grazu, kde viděl v akci světovou špičku a od té doby má jediný cíl: dostat se mezi ně 🙂 Sezonu 2013 sice musel vynechat ze zdravotních důvodů, ale vloni si už začal plnit sny: první místo v Hornorakouském poháru a druhé v Trials Europe Trophy. Letos se mu zalíbilo i na závodech federace BIU a z ME v Březové si odvezl titul a zlatý pohár. Za sebou nechal i našeho Davida Herku.

Rick Koekoek (*1986), kategorie elite 20″

Rick začal s trialem už v šesti letech – pokud tedy nepočítáme první pokusy na tříkolce, kdy se snažil napodobovat svého otce, který se věnoval mototrialu. Od roku 2008 je profesionálním jezdcem. Za svou kariéru získal více než 300 různých medailí a ocenění. Mezi ty nejcennější patří titul holandského mistra, tři bronzové medaile z mistrovství světa a Evropy, zápis v Guinessově knize rekordů za nejvyšší bunny-hop a samozřejmě 2. pozice v UCI žebříčku za rok 2014. Přesto stále hledá nové výzvy a otevřeně říká, že titul mistra světa je jednou z nich. Zatím se ale zdá, že přes kamenité terény v okolí Odeny k němu cesta nevede.

Ukazuje se, že řada jezdců má zájem jezdit na kvalitní závody a je jim jedno, jestli se jedou podle pravidel BIU nebo UCI. Ne všechny kroky, které federace BIU udělala pro to, aby otevřela své soutěže i jezdcům z UCI, jsou sice ideální, ale směr, kterým se vydala, je správný. Pokud by se podařilo přenést i na světovou úroveň vnímání obou federací ne jako konkurenty, ale jako vzájemně se doplňující (tak jak to v řadě zemí funguje v národním měřítku), mnohé by se zjednodušilo a přineslo by to prospěch především jezdcům. A o ty hlavně jde, nebo ne?